Reklama
 
Blog | Jakub Čejchan

Jak se loví losi

Bájné princezny nebo princové obvykle žili za devetaro horami a devatero řekami. Moje finská kamarádka bydlí snad ještě dál. Pokud se ji rozhodnete navštívit, musíte použít dva autobusy, dvě taxi a dva trajekty. Po několika hodinách nevšední cesty, kdy překonáte vzdálenost jen zhruba sta kilometrů od Turku, se dostanete na ostrov Brandö. Je to zapomenutý kousek země s krásnou přírodou a lidmi, kteří téměř nerozumí finsky.

Když vystoupíte z trajektu na ostrově Brandö, který je východní výspou Ålandského soustroví ležící nejblíže finské pevnině, připadáte si na hony vzdálení krabicovité šedi finských měst. Tady všechno září barvami, domky jsou natřeny krvavou červení a po průzračné vodě nesčetných zálivů se prohání rybářské loďky. Člověk by mohl strávit dny bloumáním po okolí, inhalováním čerstvého mořského vzduchu a kocháním se neskutečnými výhledy. Ale my jsme přijeli kvůli něčemu jinému.

V půlce října začíná na Ålandech lovecká sezona. I když v okolí najdete spoustu zvěře, největší zájem je o odstřel losů. Tatínek mé finské kamarádky je lovec s bohatou zkušeností. Zvěř pronásleduje již více než padesát let a byl to on, kdo zastřelil prvního losa na ostrově. I tento rok se vydal na lov a my jsme chtěli být u toho.

Každá vesnička na ostrově má v rámci lovecké sezony povolený odstřel 5
losů- 3 mláďat, jednoho samce a jedné samice. Lovit se smí pouze ve
skupině v revíru dané vesnice. Při honu na losy se nepoužívají žádné
pasti, většinou ani honící psi. Místo toho místní vyrazí do lesa. Tam
udělají rojnici, pokřikují a postupují vpřed, tlačíc všechnu zvěř před
sebou směrem ke střelcům. Ti jsou na předem dohodnutých místech a
pátrají po prchajících losech.

Reklama

Obvykle všechno začíná brzy z rána. Muži se shromáždí uprostřed vsi a začíná dlouhá debata o tom, jak vše provést. Než se vydají za zvířaty je potřeba mít dobrý plán.
Každá vesnice má k dispozici omezený revír, na kterém může odstřel probíhat. Loví se zásadně v týmech složených pouze ze střelců z dané vesnice.

Nejprve je potřeba zvážit, kudy se má rojnice vydat, tak aby losi utíkali žádaným směrem. Protože se střelci musí rozmísit v různých pozicích k nadhánějící rojnici a protože některá z míst jsou lepší a jiná horší, probíhá o ně na začátku losování.

Když je všechno rozhodnuto, vesničané stráví ještě nějaký čas klásobosením o běžných záležitostech, než jsou připraveni vyrazit. Pak už se jen zavelí, popřeje štěstí a jde se na to.

První lov se odehrával na skalnatém poloostrůvku. Člun nás vysadil u rozeklaného útesu, kde jsme měli utvořit rojnici. Všichni jsme byli povinně oblečeni do reflexních vest a na hlavě jsme měli naraženy směšně červené kulichy. Možná si říkáte, že to není to pravé oblečení pro lov. Nicméně toto výrazné odění slouží dvojímu účelu- jste vidět, takže nehrozí, že by si vás některý ze střelců spletl se zvířetem, a pak také jste dobře viditelní pro zvěř, která se před vámi dá na úprk.
V praxi to ovšem také znamená, že pokud jste v rojnici, pravděpodobně žádné živé zvíře na lovu nepotkáte.

Mezitím co jsme se připravovali, se střelci rozmístili na předem určených místech- někteří na pevnině, jiní na přilehlém ostrůvku. To proto, že losi umí velmi dobře plavat a někdy unikají před nadhaněči do moře.

Vyrazili jsme. Musím říct, že tempo mě zpočátku překvapilo. Ve velmi obtížném terénu plném pichlavého roští, kluzkých kamenů a zrádně měkkého mechu jsme se pohybovali rychlostí, která se téměř rovnala běhu. Každou chvíli jsme navíc museli vykřikovat „Heeejhooou“ a podle výkřiků ostatních lovců jsme upravovali svou pozici v rojnici. Má finská kamarádka nás pobízela: „Přidejte, jsme pozadu!“, a tak jsme klopýtali a snažili se alespoň trošku zrychlit.

Za necelou půlhodinku bylo po všem. Celí zpocení jsme doběhli na druhou stranu poloostrova. Žádný výstřel se odnikud neozval, střelci nespatřili nic živého.

První den žádný los zabit nebyl. Lovci se rozešli domů a my s nimi. K večeři se servíroval guláš z losího masa, takže jsme měli možnost ozkoušet, mnozí poprvé v životě, jeho chuť. Ty, jenž očekávali nějaký speciální gurmánský zážitek asi zklamu- chuť je téměř neodlišitelná od hovězího.

Večer jsme strávili v rodině mé kamarádky a dozvěděli se spoustu zajímavých věcí nejen o ostrově Brandö. Většina místních obyvatel mluví švédsky a finštině rozumí jen s obtížemi. Přestože nejbližší finská vesnička Kustavi je pouhou půlhodinku trajektem odsud, místní příliš sociálních kontaktů s běžnými Finy nemají. Překvapilo mne, že přestože poslouchají švédskou televizi, čtou švédsky psané noviny a vědí toho občas o švédském kultruním životě více než o finském, když se jich zeptáte, zda  se necítí jako cizinci v této zemi, nechápavě se na vás podívají. "Proč? Jsme přece Finové!" 

Druhý den brzy ráno, když jsme ještě spali, vyrazili lovci do lesů znova. Tentokrát měli větší štěstí lovci  než losi. Mužům se podařilo zastřelit celou "rodinku"- samce,samici a mládě. Zabitím zvířete ale práce zdaleka nekončí.  Je potřeba jej na místě vyprázdnit, tedy zbavit vnitřností, a pak ho přepravit na speciální místo, kde se zvíře svlékne z kůže, jenž potom náleží lovcům. Lebka se několik hodin vaří v horké vodě až získá charakteristickou bílou barvu a může pak "zdobit" obývací pokoj úspěšného střelce.

Ingmar Eriksson, otec mé kamarádky, nám ostatně s náležitou pýchou ukazoval svou trofej asi třináctiletého soba s obrovskou korunou. Ulovil jej v roce 1983. Jeho žena jen zvedla obočí, na chlubilství lovců si moc nepotrpí.

Z jednoho losa se získá zhruba 100-200kg čistého masa. To se rozdělí mezi lovce, nadhaneče i majitele pozemků, na kterých lov probíhal, tak, aby nikdo nepřišel zkrátka. Tento den byl tedy pro vesničany více než úspěšný. 

Když nad tím tak přemýšlím, je těžké mluvit o lovu losů nestranným způsobem. Mnohým z vás se asi nebude líbit číst o tom, jak se zabíjí tato krásná a majestátní zvířata. Jiní zase namítnou, že takový je život. Celá věc má spoustu háčků.
Ideální by bylo udržovat losí populaci na určité hladině, tak aby nedošlo k přemnožení zvířat a porušení rovnováhy celého ekosystému. Zásadní otázkou však je, kde tato hladina leží. Každoroční kvóty pro odstřel zvířat se stanovují na základě letního sčítání kusů. Pokud je populace příliš malá, může být los i několik let chráněn. Na druhou stranu sčítání provádí lovci, kteří jsou ne vždy nestranní. Dochází tak  často k tomu, že jsou počty zvířat záměrně nadhodnocovány, aby bylo v zimě co lovit.
Je to podobné jako s lovem jelenů u nás a nebo medvědů na Slovensku.

Cílem mého článku nebylo oslavovat střelce nebo je naopak zatracovat. Místní lidé žijí v přírodě a do určité míry i v souladu s ní.  Losi jsou součástí jejich kultury a života, Ålandy je dokonce mají ve svém znaku. Pokud lov probíhá v rozumné míře a zodpovědně, myslím, že se o osud těchto krásných zvířat nemusíme obávat. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Grafické prvky Jakub Čejchan s použitím veřejně dostupných ilustrací a vlastních fotek. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama