Minulý týden psal v deníku Právo Václav Bělohradský o mediální „hysterii“, která se strhla kolem Karla Schwarzenberga. V článku tvrdil, že Karel Schwarzenberg v prezidentské volební kampani nereprezentuje sám sebe, ale jakýsi napůl zbožštěný ideál svých podporovatelů. Bělohradský píše, že celá kampaň je naivní a ve svém důsledku neetická.
S argumentací, kterou autor v textu používá, nesouhlasím. Nesouhlasím především s jejím logickým vyústěním – nehlasujme pro vykonstruovaný politický kýč, ale raději pro realistického a chybujícího Zemana. Jsem totiž toho názoru, že Zemanovy chyby jsou natolik zásadní, že je nelze opomenout nebo nad nimi přivřít oči.
V jednom má však Václav Bělohradský naprostou pravdu. V těchto prezidentských volbách je zjevná výrazná stylizace obou kandidátů – jak plánovaná, tak spontánní.
Nehlasujeme totiž ve výsledku ani tak o nich, jako spíše o sobě – o svých představých, nadějích i obavách. Hulvátská a velmi agresivní kampaň Miloše Zemana způsobuje, že se řady jeho odpůrců pevněji a pevněji seskupují okolo jediné možné alternativy – knížete Schwarzenberga. Z obavy před pokračováním autoritativního vládnutí Hradu, ze strachu z pokračování zavedených pořádků, je Schwarzenberg (ač sám příslušník establishmentu) veřejností více a více stylizován do role jakéhosi reprezentanta změny, snad až revolucionáře. Možná i proto působí tak samozřejmě, když nás pětasedmdesátiletý aristokrat shlíží prostřednictvím žlutých placek svých příznivců jako pankáč ve zdařilé vizuální imitaci prvního (a jediného) alba Sex Pistols.
Pankáčskou placku dnes uvidíte na klopě spousty náhodných kolemjdoucích, ministr zahraničí na vás bude zcela jistě shlížet z billboardů, až půjdete volit, nebo na vás jeho leták vypadne z poštovní či emailové schránky. Na televizní obrazovce vás zase budou přesvědčovat všichni od Milana Baroše po Dagmar Havlovou, že knížepán je ta správná volba.
Jako příznivec a volič Karla Schwarzenberga se proto musím zeptat: Kam se poděl nějaký rozumný odstup? Kam zmizelo vědomí, že stále volíme pouze člověka z masa a kostí, člověka chybujícího a v mnoha ohledech slabého a nedůsledného? Kam jsme odložili všechny naše pochyby?
Dnes jsem byl na představení v Národním divadle. Na závěr Shakespearova Krále Leara odhalila Petra Špalková své černé podvazky, na nichž se vyjímala (světe div se) žlutá punková placka Karla Schwarzenberga. Publikum nadšeně aplaudovalo, což herce povzbudilo a při závěrečné děkovačce sborově vykřikli: „Volte Karla!“
Tato příhoda mě utvrdila v tom, že pro řadu lidí Karel Schwarzenberg již není Karlem Schwarzenbergem, ale jakýmsi symbolem umožňujícím vyjádření jejich politického protestu. V tuto chvíli se tak Kníže transformuje v onoho revoltujícího punkera z žlutých volebních placek. Tento punker porazí hulváta z Vysočiny i klimatologa z Hradu, je to on, kdo zatočí s korupcí a kdo vrátí naší republice důležitost v zahraničí. Bohužel takový rebel existuje jen v našich hlavách.
Volme Karla Schwarzenberga. Volme ho ale jako člověka s jeho chybami a nedostatky. Jen tak totiž nebudeme po volbách opět zklamaní…
