Reklama
 
Blog | Jakub Čejchan

Letní zamyšlení

Sedím tu na břehu Vltavy, kousek od zámku v Nelahozevsi. Nedaleko spatřil světlo světa Antonín Dvořák. Sedím na břehu řeky, podle níž chodil a sepisoval své symfonie. To všechno vzal čas, jeho rodný dům sice ještě stojí, ale asi by to tu nepoznal. Za řekou se tyčí vysoké komíny kralupské ropné rafinérie. Z prava slyším zdálky houkat sirény sanitek. Město Kralupy žije svým všedním životem.

Já sedím u břehu řeky, která se za dvacet kilometrů spojí s Labem a je vlastně taky svým způsobem kousek před zánikem. Jen tak sedím a nechávám se hladit letním vánkem. Pozoruji blankytnou oblohu a užívám si jeden z těch pohodových letních dnů, kterých je tento rok jako šafránu. Hledím na hladinu řeky. Je tmavá a připomíná kávovou sedlinu s jemným kovovým nádechem zrcadlícího se nebe. Její vody jen občas zčeří osamělá štika na lovu.

Ale i v té klidné a spoutané Vltavě je cosi magického. Vodní hladina odráží sluneční paprsky a ty se blyští. Najednou to vypadá, jako kdyby celá vodní hladina byla poseta korálky, diamanty, krystaly křišťálu. Občas je těch světélek na vodě tolik, že když se člověk podívá a nechá svůj zrak volně ulpívat na vodní hladině, připadá mu, jako by byla celá elektrizovaná, jakoby po ní probíhaly elektrické náboje.

Jak tu tak sedím a dívám se na tu hru světel, přemýšlím. Říkám si, že jsem se už dlouho necítil tak dobře, už dlouho jsem neměl pocit takového povznesení. Sedím si tu na lavičce, v dálce jezdí sanitky s umírajícími, lidé se ženou za svými všedními starostmi, řeší své problémy- větší či menší. Po něčem touží, něco ztrácejí, někam utíkají. Obětují životy, zdraví i osudy druhých kvůli pochybným cílům, kvůli přesvědčení, svým idejím.

Já tu sedím, dívám se na řeku a přes řev motorů na kralupském mostě poslouchám ptáky. Sedím, přemýšlím a je mi to vlastně jedno. Je mi jedno, co se stane, až se zvednu, půjdu dál a vkloznu zase do obyčejného rytmu svého obyčejného života. Je mi jedno, co bude dál. Ale tenhle okamžik je důležitý. Pocit toho, že svět, jakkoliv se nám může často zdát zvrácený nebo plný černého smyslu pro humor, že ten svět je krásný. Že stále za to stojí žít a plnými doušky ho nabírat. Že tak prachobyčejné věci jako odraz slunečních paprsků na říční hladině, štěbetání ptáků ve větvích nebo vlahý letní vánek, že to jsou ve skutečnosti věci, které jsou jedněmi z nejdůležitějších.

Až budu mít zase někdy čas, půjdu si sednout na břeh řeky. Je to věc, která je mnohem povznášející než nejvybranější romány světa.

Reklama