Reklama
 
Blog | Jakub Čejchan

Má cesta do města

aneb o nevšedních zážitcích při všedním cestování vlakem

České dráhy a já to je příběh na dlouhé zimní večery. Už si ani nevzpomínám, kdy to vlastně začalo, ale romantický příběh plný voňavých železničních pražců, krásných zážitků a vůně dálek od něj nečekejte.
Začne to pokaždé stejně. Každé ráno! Vstávám pravidelně o deset minut později, než bych chtěl, takže jsem potom až do odchodu v neustálém stresu. Pustím rádio, uvařím si kávu, ve stoje sním krajíc s medem, hledám po pokoji oblečení, které by se dalo ten den ještě nosit, koukám na hodinky a zjišťuji, že už před pěti minutami jsem měl vyrážet na vlakovou zastávku. A tak se můj odchod z domu stává spíše úprkem či vytrvalostním během na půl kilometru.

Jsem nenapravitelný trouba!
říkám si lapajíc po dechu, když dobíhám na železniční zastávku. Žaludek nabuzený silnou ranní kávou a protřepaný vytrvalostním během se zmítá a sténá. Je půl deváté a vlak už by měl každou chvíli jet. Rozhlížím se kolem sebe po téměř liduprázdné zastávce, všichni ostatní cestující už dávno pochopili nepsané pravidlo. Honza z vedlejší vesnice se teprve teď vynořuje ze zatáčky, jde pomalu, klidně. Během následujících pěti minut se zastávka postupně zaplňuje, to už mi ale v lezavém podzimním větru začínají omrzat prsty, jelikož jsem si v tom spěchu samozřejmě zapomněl vzít rukavice.
Po deseti minutách se s praskáním ozve staniční tlampač: „Vážení cestující, osobní vlak do Prahy bude na svém příjezdu asi 15 minut opožděn. Uvedené zpoždění se může změnit. Vážení cestující, omluvte prosím zpoždění vlaku…“. Bodl by grog nebo alespoň horký čaj, říkám si a nervózně vyhlížím soupravu. Vlak skutečně po chvíli přijíždí. Žádná sláva to ale není. Modrá souprava, které přezdívám důvěrně Berounka (bůh ví, jak jsem na ten název přišel, nejspíš jsem s ní jel kdysi do Berouna) toho pomatuje možná tolik, jako moji rodiče. Se supěním a chroptěním zastavuje a já nastupuji do vyhřátého vozu. Pravda, není to žádný luxus, ale pořád lepší než vlak, který jezdí o hodinu dříve. Když do něj chcete nastoupit, tak musíte poprosit nějakého silného známého, aby vám pomohl otevřít dveře od vagónu, protože ty jsou obvykle tak zatuhlé, že je musí otvírat několik cestujících najednou. Když se to tak vezme, pro někoho by to alespoň mohla být vítaná příležitost k seznámení.
Občas se mi poštěstí se svézt se i novými klimatizovanými soupravami CityElefant. Nikdy si jich však moc neužiju, protože sice jezdí celé prázdniny, ale začátkem října jsou zničehonic staženy a nahrazeny „spolehlivými“ Berounkami. Za to na jiných tratích vesele jezdí během celé zimy (a to často i dvě soupravy najednou). Těžko říct, asi je prostě naše trať pro Elefanty v zimě příliš nebezpečná. České dráhy však myslí na všechno a aby se revanšovaly za ušlé pohodlí cestování, umisťují pravidelně do starých Berounek reklamy na nové soupravy typu „Pohodlí a bezpečí v nových vlacích CityElefant“, odkud se na mě usmívají šťastní a nalíčení cestující v zbrusu nových vagónech zářících čistotou. Člověk pak má pocit jakoby skoro v tom čistším a pohodlnějším vlaku jel.
Druhým způsobem, jak zvednout cestujícím náladu, jsou billboardy vychvalující očkování proti žloutence slovy: „Jedna tisícina mililitru krve může způsobit přenos žloutenky typu B. Očkujte se. Nikdy nevíte, kde se nakazíte!“ Člověk, který sedí v počmáraném a špinavém vagónu svého ranního spoje spolu s miliardami „přátelských“ bakterií a mikrobů, už pak nemá takovou chuť na svačinku.
Ale abych se vrátil ke své ranní etudě. Berounka se pomalu rozjíždí z naší zastávky, rozjezd je to opravdu pomalý, protože v ní každou chvíli něco hrkne nebo cvakne. Jsem zvědavý, jak dlouho to dnes vydrží. Z větrání na stropě kousek vedle mě co chvíli kape voda. Na opačné straně vagónu je zřejmě podobný problém, protože jedna slečna vykřikuje, že na ní kape, a přesedá si. Ještě než si stačím sundat kabát, přichází ke mně průvodčí. Začínám být přesvědčen, že na mě číhá za rohem: „Přistoupili. Jízdenku prosím!“ prohodí místo pozdravu. Ještě ve stoje hledám po kapsách průkazku. „Co to je?“ zeptá se mě a tváří se, jako bych měl místo hlavy kedlubnu. „Průkazka,“ odpovídám. „Tady máte špatně vyplněný tarifní zóny- tam nemá být 3, ale 1,2,3. A co číslo vašeho studentského průkazu, to taky nemáte vyplněný, že jo?“. Omlouvám se a slibuji brzkou nápravu.
Pak se dlouho nic neděje. Po chvilce přistupuje kamarádka, povídáme si. „Odskočím si. Pohlídej mi prosím věci, jo?“ „Tady?“ podivím se trochu, že chce opravdu riskovat návštěvu místních toalet. Vzpomínám si, že jsem byl jednou nucen jich využít a tu zkušenost bych nikomu nepřál. „Neboj, mám s sebou dezinfekci,“ prohodí mezi sedadly. Skutečně, když se později vrací, ukazuje mi malou lahvičku, s kterou si ještě důkladně očistí ruce. Opatrnost musí být…
Po půl hodině jízdy mele Berounka z posledního. Jedeme tak rychle, že by nás předběhl každý trochu trénovaný zajíc. Nakonec se zastavujeme úplně. „Vážení cestující, nastala závada na soupravě, budete si muset vystoupit a vyčkat na příjezd posily,“ zní nekompromisně hlas průvodčího. Davy lidí se hrnou z vlaku, ale spěchat není kam. Až skoro za deset minut přijíždí posila, tentokrát nová a klimatizovaná (nač riskovat, že bychom nedojeli ani na podruhé..). Nastupujeme a problémy se nám pak už vyhýbají. Do cílové stanice v centru Prahy ovšem dojíždíme s více než půl hodinovým zpožděním. Prostě železnice je opravdu mou srdeční záležitostí…

PS: Chtěl bych zabránit případným mýlkám a rovnou čestně prohlašuji, že události zde vylíčené se skutečně staly téměř tak, jak byly popsány, pochopitelně ne během jednoho dne. Ani tento článek však nedokázal vyčerpat hlubokou studnici mých zážitků z cestování na železnici. Popsat je všechny, to by bylo opravdu povídání na dlouhé zimní večery…

Reklama