Reklama
 
Blog | Jakub Čejchan

O životě s cizím pasem

V čerstvě nabílené místnosti poseté projektory a chomouty klimatizace sedí u malých stolečků trochu zvláštní skupinka lidí- Vietnamec, Mongolka a Ukrajinec. Proti nim zhruba třicetihlavé obecenstvo tvořené převážně Čechy. „Víte, Mongolové neumírají doma hladem. To ani není možné- na 3 miliony obyvatel tam máme 30 milionů kusů dobytka. Láká nás ale evropský způsob života. To je důvod, proč se tolik mladých vydává z Mongolska do Evropy,“ prohlašuje postarší Mongolka v první řadě a v podstatě tím vystihuje téma setkání.

Nacházíme se v Českém centru v
pražské Rytířské ulici, kde právě probíhá veřejná beseda v
rámci projektu „Czech made?“. Iniciativa „Czech made?“ je
dlouhodobým projektem mapujícím podmínky zahraničních
pracovníků v České republice. Jeho hlavním cílem je poukázat
na nerovné příležitosti imigrantů na českém trhu práce.
Vyvrcholením projektu je výstava, která v těchto dnech probíhá
na náměstí Republiky. Jedná se o expozici komiksů, které
poutavou formou poukazují na některé neduhy české imigrační
politiky.

Cílem dnešního setkání je seznámit
běžné občany s osobními zkušenostmi těch nejzasvěcenějších-
cizinců dlouhodobě pracujících v ČR. U kulatého stolku sedí
Undra Dorzuindui, sympatická a veselá dáma, která pochází z
Mongolska a u nás se živí jako kadeřnice. Vedle ní něco ťuká
do mobilu Nguyen Le Hoang, jenž se do České republiky přistěhoval
z Vietnamu před 19 lety se svým otcem- úředníkem na ambasádě.
Vystudoval cestovní ruch na VŠE, nějakou dobu pracoval v cestovce
a v současnosti podniká v oboru logistiky. Také Kurta Vasil,
pocházející z Ukrajiny, má za sebou čtyři roky studia
matematiky a fyziky na vysoké škole, ale po příchodu do Čech se
živí zednickými pracemi.

Zpočátku všichni tři cítí před
českou přesilou v sále trochu ostych a moderátorka musí klást
zvídavé otázky, ale postupně se nálada otepluje a hosté mluví
čím dál otevřeněji. Povídání se točí zejména kolem
problémů každodenního života imigrantů, což je ostatně téma,
o kterém průměrný Čech neví téměř nic. Diskutující se v
zásadě shodují na tom, že největší nepříjemnosti jim působí
pracovní záležitosti. Například každý rok musí cizinci,
kteří zde nemají trvalý pobyt, žádat Úřad práce, aby jim
prodloužil pracovní vízum. To obnáší téměř tříměsíční
byrokratickou proceduru, při níž úředníci prověřují, zda by
nebyli schopni danou pracovní pozici obsadit Čechem nebo občanem
EU. Cizinec tak de facto nemá práci nikdy jistou. Určitým řešením
může být práce na živnostenský list, u níž se povolení dává
na dva roky. Nepříjemnosti ale odpadají v podstatě až po získání
trvalého pobytu, což ale trvá řadu let. Ani jeho nabytí však
nezabrání skryté diskriminaci, které jsou cizinci vystaveni ze
strany samotných zaměstnavatelů. Ti často jen na základě cizího
přízvuku zavírají před uchazeči dveře.

Reklama

Další překážkou je to, že pokud
nemáte české občanství, musíte sice přispívat do sociálního
fondu ČR, ale z něj můžete získat jen omezené prostředky. V
praxi to znamená, že cizinci platí daně jako každý z nás, ale
mají velmi malý benefit z českého zdravotního a sociálního
systému. Například Undra musela za porod svých dětí zaplatit 40
tis. Kč.

I tak se legální práce v Čechách
cizincům vyplatí. „Kdo tu dělá načerno, ten může dělat
práci jen za pár korun. Legálně se v Čechách dá vydělat
třikrát více než na Ukrajině,“ říká Vasil. I ostatní mají
podobné zkušenosti. Vrásky na čele jim však dělá sílící
ekonomická krize. Na nikoho z nich sice ještě nedopadla, ale
Nguyen Le Hoang říká, že ve vietnamské komunitě to mají nově
příchozí teď velmi těžké.

Prostí vietnamští venkované se doma
často velmi zadluží. Za zprostředkovatelskou agenturu,
rekvalifikační a jazykové kurzy dají okolo 8 tis. USD (180 tis.
Kč) a do Evropy přijedou s vidinou rychlého zisku. Agentury jim
naslibují, že jim zajistí práci na 2 až 3 roky s možností
prodloužení, ale realita bývá jiná, často velmi tíživá. Jim
nezbývá, než se vrátit domů. To je však pro mnohé momentem
velkého ponížení, protože po návratu zpět musí nejen platit
obrovské dluhy, ale především mají pocit osobního selhání. I
proto se Undra, Nguyen i Kurta shodují, že svým známým nejprve
vždy velmi důkladně vysvětlí, co to znamená pracovat v cizí
zemi, a upozorní je, že Česko rozhodně není žádným eldorádem,
kde by každý hned zbohatl.

A jak vidí své vyhlídky do budoucna?
Všichni chtějí zůstat. Naše republika se prý stala jejich
druhým domovem. „Hodně jsem cestoval po Evropě, žil v různých
zemích, ale v České republice se cítím nejlépe,“ uzavírá
Nguyen Le Hoang.

Stárneme a naše republika se na
pracovní migraci stává závislá. V roce 2030 bude v Česku podle
odhadů chybět 430 tis. pracovních míst. Tváří v tvář těmto
skutečnostem bychom měli nastavit vlídnější tvář lidem jako
je Undra, Nguyen nebo Kurta. Takových jako oni budeme potřebovat
více.

 

tento článek vyjde v březnovém čísle studentského časopisu FFakt

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama