Kdo o tom neslyšel, pravděpodobně žije na jiné planetě. Hodina Země (Earth Hour) se stala v posledních letech fenoménem, který přitahuje čím dál více lidí po celém světě a jenž si získal popularitu i u řady veřejných osobností, politiky nevyjímaje. O co jde? Idea je jednoduchá- na jednu hodinu vypnout světla ve vaší domácnosti a tím vyjádřit podporu snahám o redukci skleníkových plynů.
Všechno to začalo v Sydney před třemi lety. Poslední březnový večer roku 2007 zhaslo více než 2 miliony obyvatel města na hodinu své domácnosti. Masová podpora a více než 10% pokles spotřeby elektrické energie ve městě překvapil i samotné organizátory. Není tedy divu, že se idea černé hodinky začala šířit po světě a v březnu minulého roku byly do kampaně zapojeny spolu se stovkami milonů obyčejných lidí také radnice více než 4000 mest v 88 zemích.
Jedním z nich bylo i Turku. Místní dominanty- katedrála, kostel sv. Michala, část osvětlení nábřeží řeky Aury a také továrna energetické společnosti- se na hodinu ponořily do tmy. Není jasné, kolik občanů se k Hodině Země připojilo, nicméně celková úspora města činila asi 220kg CO2. Toto číslo není nikterak závratné, vezmeme-li v potaz, že celková spotřeba energie klesla o méně než 0,5 procenta.
O to zajímavější bylo sledovat, s jakou vervou půjde město do čtvrtého ročníku kampaně. Jestliže výsledky loňské akce nebyly nijak oslňující, letošní ročník se dal bez okolků nazvat rozpačitým. Ve městě jsem během předchozího týdne nepostřehl jediný plakát či poutač upozorňující na to, že se podobná akce bude konat. Co o události psaly finské noviny bohužel sdělit nedokážu a jestli měla akce nějaký výraznější ohlas mezi prostými lidmi, pak jsem si ho během včerejšího nočního bloumání městem prostě nevšiml.
Z mého pohledu to bylo tak trošku fiasko. Katedrála svítila i po půl deváté všemi svými neony, nábřeží se sešeřilo jen minimálně- v podstatě byla vypnuta jen světla zcela zbytečně ozařující kamenné roubení nábřeží. Kostel sv. Michala jsem bohužel do své inspekce zahrnout nestačil a tak jedinou skutečně hmatatelnou změnou bylo vypnutí svetelných nápisů na komíně místní energetické společnosti Turku Energia.
Komín Turku Energia je jednou z výrazných vizuálních atrakcí města. Od roku 1994 jsou na něm umístěna zářící červená čísla tvořící Fibonacciho sekvenci. Rudě žhnoucí číselná posloupnost, která je někdy nazývána „matematickou defincí krásy“, neotřele kontrastuje s tmavým pozadím továrního komínu a současně spolu s katedrálou dotváří noční siluletu města.
Jedinou možností, jak mohli občané Turku zaregistrovat, že se něco ve městě děje, bylo tedy hodinové potemnění malé tyčky továrního komínu kdesi na obzoru. Nic víc.
Chtěl bych říct, že to bylo směšně málo. Chtěl bych říct, že by město dokázalo mnohem víc- historické budovy, koncertní haly, kostely, to všechno se mohlo ponořit do tmy. Chtěl bych říct, že takhle se řece nikam nedostaneme. Chtěl bych říct, ale neřeknu. Neřeknu, protože Turku udělalo sice málo, ale aspoň něco. Praha, nejbohatší region postkomunistické Evropy, zhasla světla jen v Kulturním centru Zahrada na Praze 11. Ví někdo z vás, kde to vůbec je?
A tak ve světle světel jiných měst jsem letos opravdu rád alespoň za ten jeden zhasnutý komín…
před zhasnutím světel (20.00).
Komín Turku Energia a část nábřeží se na hodinu ponořily do tmy (20.30).
