Od matrixovského průlomu se toho mnoho změnilo. Wachowští už například nejsou bratři, ale bratr se sestrou (Laurence prodělal operativní změnu pohlaví a nyní vystoupuje pod jménem Lana). Nově také do režisérského týmu přizvali úspěšného Toma Tykwera (Lola běží o život). Nezměnila se však touha dělat velkolepé a neotřelé filmy s poselstvím. A tak vznikl Atlas mraků, adaptující v témeř třech hodinách a s rozpočtem přes 100 milionů dolarů úspěšný román Davida Mitchella o osudu a propojenosti lidských životů.
Po shlédnutí Atlasu mraků se však člověk nemůže ubránit pocitu, že tentokrát to tak trochu nevyšlo. Tedy vlastně, jak se to vezme.
Řemeslně není filmu co vytknout, i přes extrémní stopáž vás od začátku do konce udrží v sedadlech, přestávka na WC tedy nepřipadá v úvahu. Prolínaní jednotlivých dějových linek je mistrně propracované, adrenalinované pasáže, v nichž se hrdinové probojovávají uličkami futuristického Neo Soulu, se střídají se scénami jak vystřiženými z komediálních skečů (útěk jednoho z hrdinů z domova důchodců). Wachowští umně budují napětí a děj se nikde zbytečně nezaškobrtne. Herecké výkony Toma Hankse, Halle Berryové nebo Jima Sturgesse neurazí, i když ani ničím neohromí. Výsledkem je dobrá odpočinková zábava, při níž vám není líto peněž a času stráveného v kinosále.
V tomto ohledu si tedy tvůrčí trio může mnout ruce. Atlas mraků určitě nebude propadákem a zcela jistě do kin přiláká spoustu diváků. Bude tomu tak také díky příslibu zajímavého příběhu. Ale právě zde Wachowští tak trochu zklamali.
Hned na začátku musím přiznat, že jsem nečetl románovou předlohu, a nedokáži tedy posoudit, jak věrně jí Wachowští převedli na stříbrné plátno, respektive jak velký prostor měli pro vlastní interpretaci románu. Mohu pouze porovnat svá divácká očekávání s dojmy po opuštění kinosálu.
Čekal jsem film se silným příběhem, film, který mě něčím překvapí. Vypadalo to ostatně nadějně – pět příběhů odehrávajících se každý v jiné době. Umírající právník, kterého před smrtí na obchodní lodi zachrání uprchlý otrok. Ambiciózní mladík, který touží stát se hudebním skladatelem, ale jehož okolnosti donutí k sebevraždě. Statečná novinářka, co riskuje vlastní život v kauze kompromitujících dokumentů velké energetické korporace. Otrokyně Son-mi, jež se v orwellovském světě budoucnosti stane revolucionářkou. A nakonec – příběh pastevce a jeho tajemné návštěvnice v postapokalyptickém světě po pádu civilizace. To vše okořeněné trochou filosofování nad smyslem lidského života.
Nesourodý příběhový mix nám tvůrci servírují opět poměrně zručně. Příběhy jsou vyprávěny paralelně, skáčeme neustále mezi Pacifikem 19. století, totalitářskou Koreou vzdálené budoucnosti, postapokalyptickým Havajem a současnou Anglií, aniž by nás to jakkoliv rušilo nebo aniž bychom se ztráceli v příběhu nebo postavách. Herci z jednoho příběhu se opakují ve všech ostatních, často je pod tunou make-upu ani nepoznáme. Někdy se i zasmějeme, to když například Hugo Weaving hraje přísnou sestru v domově důchodců.
Problémem je, že tři hodiny divácké zábavy ve zběsilém tempu směřují k tomu, abychom si při odchodu z kina řekli: A o čem ten film vlastně byl? Divák ví pouze to, že jednotlivé příběhy jsou nějakým způsobem vzájemně propojené, jejich hrdinové se potkávají a střetávají v různých životech a různých rolích. Není však vůbec zřejmé, jestli se tak děje záměrně, a pokud ano, jaký má jejich neustálé střetávání smysl.
Čekal jsem, že peripetie celé té plejády hrdinů, kteří se ve filmu vystřídají, jsou pouze prostředkem, jak divákovi ukázat něco víc. Myslel jsem, že v pozadí všech těch příběhů bude ještě jeden, větší příběh – o osudu, o koloběhu životů, o reinkarnaci nebo prostě o čemkoliv, co by skutečně dávalo celé té mozaice smysl. Bohužel jsem se nedočkal.
Místo toho jsem dostal jen několik typicky hollywoodských popcornových frází, happyend a spostu nezodpovězených otázek.
Další filmová revoluce se tak nekonala. Atlas mraků není rozhodně v žádném směru průkopnickým snímkem, tak jako byl Matrix. Po vizuální stránce se jedná sice o efektní snímek, ale to je dnes každý druhý film; způsob vyprávění můžeme označit za odvážný a řemeslně dobře zpracovaný, ale to opět není nic nového pod sluncem (např. film 21 gramů); a příběh – ten s žádnou odvážnou myšlenkou nepřichází.
Jistě, srovnávat Matrix a Atlas mraků je tak trochu pošetilost. Zatímco Matrix byl původním dílem Wachowských, Atlas mraků je adaptací. Proto musím přihlédnout k tomu, že jsem se v kině především bavil, a taky k tomu, že jsem o filmu ještě následující den přemýšlel, a udělit mu jedničku s malým bezvýznamným mínus.
