Hrozba přelidnění
Předpokládám, že málokdo z nás
kdy slyšel slovo malthusiánství a když, většině po jeho
vyslovení na mysli vytanula spíše představa nějakého mnišského
řádu než filozofické školy. Pravda, malthusiáni nejsou
filozofickým mainstreamem, jejich myšlenky jsou však v ledasčem
zajímavé.
Malthusiánství je vlastně souhrnem
biologických, ekonomických, sociologických a filozofických
teorií. Hlavním tématem je rostoucí
přelidnění planety Země. Zakladatelem směru byl již na
sklonku 18. století Thomas Malthus, jenž upozorňoval, že zatímco
schopnost lidstva produkovat statky (především potravu) roste
lineárně, populační křivka je exponenciální. Produkce a růst
populace se vzájemně stimulují, avšak zatímco produkce má své
limity, růst populace nikoliv. V jistém okamžiku tak počet lidí
na této planetě předčí množství potravinových zdrojů nutných
k jejich životu. Růst populace vede nevyhnutelně ke katastrofě,
kterou pomáhají oddalovat jen války, hladomory a další pohromy.
Taková myšlenka v dobách teprve
začínající industriální revoluce, v časech kdy lidská
populace nedosahovala ještě zdaleka ani jedné miliardy a kdy se
zdálo, že přírodní zdroje jsou nekonečné, zněla kacířsky.
Ostatně další významný malthusián Garrett Hardin podotýká, že
ještě jeho dědeček tvrdil, že řeka všechnu špínu pročistí
po deseti mílích. Ovšem svět se změnil a v druhé polovině 20.
století se začínají Malthusovy předpovědi vyplňovat. Prudký
ekonomický a populační boom způsobil, že ta samá řeka, o níž
mluvil Hardinův dědeček, se proměnila ve špinavou stoku.
Drancování přírody dosáhlo nebývalých rozměrů. Už v 80.
letech se nároky lidstva dostaly na takovou úroveň, že
spotřebovávalo všechny zdroje, jež mohla planeta udržitelně
nabídnout. Od té doby žijeme na dluh. Podle nejnovější studie
Světového fondu pro ochranu přírody (WWF) bychom už za třicet
let k udržení životního standartu potřebovali planety dvě.
Nikdo dosud nepřišel s uspokojivým lékem na tuto situaci.
S rozumem v koncích
Zajímavý vhled do problématiky
přináší již výše zmiňovaný Hardin. Ten na sklonku 70. let
publikoval poutavý článek Tragédie občiny (The Tragedy of
Commons, 1968). V něm v duchu malthusiánství osvětluje
sebedestruktivní povahu fungování lidské společnosti, přičemž
využívá příkladu jakési obecní pastviny. Je to obyčejná
louka, na níž může každý pastýř vyvést své ovečky. Pastýř
je racionálně myslícím tvorem a snaží se maximalizovat svůj
užitek, který má z oveček. Pokaždé, když se rozhoduje, zda si
pořídit další ovci, porovnává vědomě či nevědomě náklady
a zisky s tím spojené. Dospěje k tomu, že zisk z jedné další
ovečky je pro něj mnohonásobně vyšší než přidružené
náklady. Proto kupuje další a další zvířata a posílá je na
onu obecní pastvinu a s ním tak činí i ostatní pastýři ve
vesnici. Taková je ekonomická racionalita,
neboť pastýřům se nové
ovečky jednoduše vyplatí. Bačové však nevědí (nebo nechtějí
vědět), že se občina řítí do záhuby. Stane se totiž to, že
oveček je na pastvině moc a celou jí zdevastují. Ve výsledku
jich většina pomře.
Ve svém článku používá Hardin
tohoto příkladu hlavně k osvětlení klíčového malthusiánského
problému neúnosného
přelidnění, nicméně lze jej rozšířit v podstatě na
všechny věci, které ekonomická teorie nazývá veřejnými
statky.
Modelem pastviny poukazuje na to, že
ne vždy, když se necháváme vést neviditelnou rukou trhu,
dospějeme k optimálním výsledkům. Upozorňuje, že obecní
pastvinou je celá naše Země a my všichni jsme pastýři. Kácení
deštných pralesů, výlovy oceánů, znečišťování ovzduší,
globální oteplování (a spousta dalších neméně významných
věcí)- to vše jsou analogie stejného problému. Když těžař
porazí jeden strom, rybář vyloví jednoho tuňáka nebo soused
spálí jednu pneumatiku, poškodí tím přírodu. Je to pro něj
výhodný byznys, protože příroda je přece všech.
Nesmrtelní pastýři
Podle Hardina je tragédie občiny
přítomna v lidské společnosti od nepaměti. V dobách, kdy je
lidská populace relativně malá a přírodní zdroje se zdají býti
nevyčerpatelnými, je vše v pořádku. Ke krizi dochází v
momentě, kdy je lidí tolik, že k uspokojení jejich tužeb není
dost prostředků.
Jak však takový stav řešit? V
podstatě jsou dvě cesty, z níž ani jedna není plně
uskutečnitelná. První cestou je se snažit o osvětu, důkladné
informování, usilovat o to, aby lidé se ve svém každodenním
životě nechovali jako oni Hardinovi pastýři. Narazíme však na
dva problémy. Prvním je to, že pokud se snažíme v lidech vyvolat
pocit černého svědomí, často to u nich vzbudí protichůdné
reakce. I když uznají potřebnost šetrného chování k přírodě,
začnou mít najednou pocit, že jsou jen námi využíváni k
něčemu, co je sice prospěšné, ale co drtivá většina ostatních
lidí nebere v potaz. Kolikrát si každý z nás v životě řekl:
Proč bych nemohl já, když může on?
Druhá obtíž tohoto řešení leží
podle C.G. Darwina, vnuka slavného objevitele, v biologických
mechanismech světa. Darwin poukazuje na to, že pokud přesvědčíme
část populace, aby omezila počet svých potomků tak, aby nedošlo
k přelidnění planety, dojde k evolučnímu paradoxu. Přesvědčená
část lidí bude skutečně mít méně potomků, zatímco
bezohlední lidé, kteří se nijak neomezují, budou mít dětí
více. Po několika generacích se stane efekt patrným, když se
výrazně zvýší počet potomků bezohledných lidí na úkor
potomků zodpovědných lidí. Potomci bezohledných lidí zdědí
určité genetické a sociální dispozice, aby se chovali stejně
jako jejich rodiče. Stane se tedy to, že zodpovědný přístup
bude vymazán z povrchu zemského.
Vynucení střídmosti
Druhé možné řešení je
restriktivní. Prostě šetrný a střídmý způsob života
legislativně nařídit. V praxi by to vypadalo asi tak, že by stát
zavedl daně z poškozování přírody a zavedl by restrikce na
počet dětí, které smí rodina mít. Tento způsob by byl
efektivní a mohl by fungovat rychle, jde však proti dnes
celosvětově rozšířenému ideálu individuálních práv a
svobod. Tento způsob je Hardinovi blízký a ukazuje na tradiční
přístup filozofů jeho ražení, kteří nemají problém se
seškrtáním Deklarace lidských práv v zájmu záchrany lidstva.
Takovým jednáním se ale ocitneme rychle na šikmé ploše a budeme
muset čelit odvěké platónské námitce: Kdo bude střežit
strážce? Kolikrát se totiž v historii stalo, že vznešený
účel světil zlé prostředky!
Hlavně neztrácet naději
Problém, na který malthusiáni
ukazují a jež je možná největší výzvou v dějinách lidstva,
tak stále i po 210 letech od prvního díla Thomase R. Malthuse čeká
na své rozřešení. I když ani Hardin ani žádný z jeho
následovníků nedokázali dosud přinést uspokojivé řešení
populačního a ekologického problému lidstva, je nesmírně
důležité, aby i nadále existovali takoví lidé, kteří nám
budou neustále připomínat, že máme mít oči otevřené a
nestrkat hlavu do písku.
článek vyjde ve zkrácené podobě v prosincovém čísle studentského časopisu FFakt
Přečtěte si také:
4 otázky pro šéfa katedry Politologie FF UK Milana Znoje
