Reklama
 
Blog | Jakub Čejchan

Malý hudební výlet

Začalo září a ulice Turku se pomalu plní lidmi. Start nového školního roku je tu opravdu znát, město viditelně ožilo. Severské ticho, o němž jsem před pár dny psal, se pomalu vytrácí z mé hlavy. Buď si prostě zvykám, nebo je tu skutečně víc živo- a nebo obojí. Než mi začnou první studijní povinnosti na zdejší univerzitě, mám ještě trochu času si povyrazit. A tak jsem zašel na koncert místní hudební skupiny.

Říkají si Jeesuksen Kristuksen Bändi, což v překladu znamená Kapela Ježíše Krista, ale v žádném opravdovém kostele by je asi hrát nenechali. Tito dlouhovlasí rebelové totiž hrají podivnou směsici psychadelické hudby a southern rocku, který se nesnoubí s ničím jiným než s poctivým finským metalem. 
Ne nadarmo je Finsko nazýváno domovem metalové hudby. Najdeme zde stovky kapel, které hrají snad všechny možné variace tohoto hudebního žánru. V populárních televizních soutěžích pravidelně vyhrávají metalově laděné kapely a před několika lety finská skupina Lordi vyhrála dokonce soutěž Eurovision Song Contest.

Metalová hudba jakoby tvořila jakési alter-ego místních lidí. Přes den tiší a diskrétní lidé se na  koncertech mění v divoce křepčící jedince, kteří občas vypadají, že prožívají jakýsi podivný stav transu. Nejinak to bylo i na koncertu, který jsem navštívil. Maličký frontman s umaštěnými dlouhými vlasy a pronikavě uhrančivýma očima byl oblečený do bílé noční košile, která měla zřejmě vypadat jako ministrantský hábit, a v rychlých písních dokázal rozpálit dav do nepříčetna. Divoké bubnování, střídání několika jednoduchých akordů a divoké mručení bylo doprovázené nesrozumitelnými texty, z nichž jsem zachytil jen nápěv jednoho songu- „Fuck off and die!“.

V hudebním klubu „Klubi“, kde se metalový zážitek odehrával, jsem pak potkal přátelského Fina jménem Juha. Ten mi vysvětlil, že  Jeesuksen Kristuksen Bändi v podstatě vůbec nezpívají o Ježíši a že vlastně jejich textům ani sám moc nerozumí, protože zcela zanikají v hluku metalového víření. Juha se mě chvíli vyptával na Čechy, české pivo a na to, zda jsou naše dívky opravdu nejkrásnější na světě. Potom se řeč stočila na hudbu a když jsem na sebe prozradil, že rád poslouchám folk, ochotně mi doporučil jednu finskou kapelu, kterou bych určitě neměl opomenout. S nenápadným dodatkem, že se jedná o folk-metal.

S určitými pochybnostmi o správnosti termínu „folk-metal“ jsem si skupinu Korpiklaani druhý den poslechl, ale musím s lítostí prohlásit, že jsem v ní potřebné množství folku nenašel. Není se co divit. Ve Finsku sice existuje spousta kapel hrajících jiné žánry, ale je to především metalová hudba, která si našla srdce běžných Finů.

Výmluvným důkazem může být to, že se v současné době dostává i do míst, kde byste ji rozhodně nečekali. Například do kostelů. Ve městečku Lapua, čtyřicet kilometrů severně od Helsinek, začali na mších používat metalové hudby. Tyto tzv. „metallimessu“ lákají pravidelně stovky návštěvníků, kteří věří v to, že metalová hudba je tím správným vyjádřením lásky k Bohu.

Po dnešním zážitku jsem pochopil, že tvrdá hudba neodmyslitelně patří k této zemi, že je klíčem, který otvírá brány jinak uzavřených lidí. Je vyjádřením jejich odhodlání, cílevědomosti a vnitřní houževnatosti, znamením jejich vnitřní energie, která je po většinu času skryta pod pokličkou.
Ale metalu neutečeme ani my, cizinci. Můj spolubydlící si hned na koncertu koupil cédéčko…

Reklama