Je to vidět na každém rohu. Premiér země si opakovaně létá vládním letounem zalyžovat do Alp, o novinářích mluví jako o „mediálních mrdkách“ a nechává je zamykat v místnosti svojí ochrankou. Předseda nejsilnější opoziční strany se řítí ve svém voze dvousetkilometrovou rychlostí a pak tvrdí, že během jízdy spal. Lidovecký lídr Čunek nás zas už půl roku zásobuje pitoreskními situacemi, když je jeho případ obvinění z korupce střídavě přehazován z jednoho státního zástupce na druhého, pak několikrát obnovován a zas zastavován, až i zcela nechápavému člověku musí celá hra neobyčejně „smrdět.“ Aby toho nebylo málo, pan předseda nás stačí ještě v průběhu svého korupčního skandálu informovat, že mu nepřipadá nevhodné pobírat sociální dávky, zatímco se na jeho účtech povalují miliony, a přítomné novináře rozesměje svým příběhem o ztracené občance, která se pak zničehonic vynořila v kapse jeho saka.
Jalové chování, arogance moci, řeknete si. Problém je ale podle mě trochu někde jinde- v nás samých. Jakoby se celá naše země dělila na „ty jalové“ a „ty ostatní“, běžné občany. Nechci působit příliš radikálním nebo zapšklým dojmem, ale mám spoustu zážitků s oním jalovým táborem. Několik svých nedávných zkušeností, které mám ještě v živé paměti a které mě ostatně podnítily k sepsání tohoto pamfletu, se pokusím shrnout v následujících třech bodech.
1. Poctivých a férových obchodníků je jako šafránu.
Je zcela normální, že když chcete nějakou službu nebo zboží, obchodník by se Vám měl věnovat podle hesla „zákazník náš pán.“ Mé zkušenosti jsou však trochu jiné, posuďte sami.
Nedávno jsem usiloval o zavedení internetu od lokálního wifi poskytovatele. Taková procedura žádosti o bezdrátové připojení v sobě zahrnuje povinnost nejméně ob den volat na příslušnou infolinku, urgovat a připomínat se. Obvyklá doba vyřízení žádosti neklesne pod dva tři týdny, a to se prosím nejedná o žádného telekomunikačního giganta s miliony zákazníků, ale o lokální firmičku s několika sty uživateli. Pokud je vám trapné stále dokola někam volat a ptát se, kdy že k vám bude tedy ten internet zaveden, počítejte s tím, že se na vás úplně náhodou „zapomene“ a pak se čekání může protáhnout na několik měsíců.
Dobrým zvykem je také to, že wifi technik konečně slíbí, „že se dnes za Vámi určitě zastaví“, vy si vezmete dovolenou, hezky doma vyčkáváte a těšíte se. Ale čekáte marně a marně taky očekáváte jakoukoliv omluvu nebo alespoň navržení náhradního termínu. To se opakuje i několikrát po sobě. Celé dny jsou zabité a vy musíte pokračovat v neúprosném kolotoči žádostí, proseb, urgencí a někdy i výhrůžek. Když je nakonec vaše přání splněno, oddechnete si, ale v duchu se ptáte, jestli to stálo za to.
2. Poctivý automechanik snad ani nežije.
Bohužel se zřejmě jedná o nedávno vyhynulý druh. Zkušenost mě již naučila dívat se podezíravě na každého technika, který se k mému autu přiblíží. Doposud jsem totiž měl štěstí jen na podvodníky. Začalo to sousedem mechanikem, který nám prodal auto a pak s námi sepsal jako „zprostředkovatel“ povinné ručení. Peníze si vzal, ale ručení nezařídil. Ne nadarmo se pak stěhoval z místa na místo, aby bylo těžké ho dopátrat. Podfukář, řeknete si. Bohužel nebyl jediný. V nedalekém servisu, který na první pohled vypadal solidně, nám stihly za dvě návštěvy špatně namontovat výfuk a nechat ventilek ve vyměňované pneumatice. O počtu jiných oprav, které možná nebyly ani nutné a automechanik si je prostě vymyslel, raději pomlčím, stejně jako o opravách, které spíš závadu zhoršily, než ji odstranily. Buranské chování většiny servisáků pak celý obraz jen dokresluje.
Nedávno jsem ale narazil na jednoho mechanika, který byl kupodivu slušný, vstřícný a ochotný a doufejme, že i správně vyměnil brzdové destičky. V tomto bodě se tedy snad blýská na lepší časy. Možná, že poctivý mechanik ještě není prehistorická fosilie.
3. Vlak, který přijede na čas je vzácnější než jedoucí pendolino.
Tento bod snad není potřeba příliš rozvádět, své zkušenosti s místní železnicí jsem ostatně sdělil ve svém předchozím článku.
Teď na nás ale České dráhy chystají další kulišárnu- zdražení jízdného. Nejsem žádný úzkostlivý důchodce, co si hlídá ceny rohlíků v místním supermarketu, ale když jsem slyšel od svého známého, že od příštího týdne zaplatí za měsíční průkazku o 60% víc (tedy cca o 600-800Kč), docela mi to vyrazilo dech. Cesta v přeplněných vlacích, které mají neustále zpoždění (nebo vůbec nejedou), v kterých nefunguje topení a v nichž si na vás někteří průvodčí vybíjí komplexy, za ty peníze rozhodně nestojí. Už dlouho se vnitřně bavím představou imaginární stávky cestujících. Lidé by se domluvili a jeden den by nikdo nejel vlakem.
Pro mě by to byla satisfakce, ale drahám by to zřejmě vůbec nevadilo- v jejich systému slev a kartiček totiž stejně všichni mají minimálně měsíční průkazky. A výpravčí s průvodčími by měli alespoň den volna.
Mohl bych asi pokračovat dalšími body a pravděpodobně bych neskončil ani u desítky, názvy některých z nich mě napadají už teď- 4. v každé reklamě je nějaký háček, 5. kde není háček, bude nejspíš podvod, 6. vstřícní úředníci na vymření atd.
Na závěr chci dodat, že cílem tohoto článku nemělo být plivání síry na okolní svět, i když uznávám, že tak místy mohl vypadat. Je to spíš jakési vykřičení malého zoufalého človíčka, který sám nepohne kameny. A je to také výkřik k vám.
Nemusí Vás totiž trápit ty malé starosti, které někdy rozčilují mne. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, chvíli pozorovat vztahy mezi námi a musíte se ptát: Nejsou snad politici stejní jako my? Nenadáváme u piva tak trochu sami na sebe? Dokud budou mezi prostými lidmi takové vztahy, jaké jsem vylíčil na předchozích řádcích, nebudou se ani politici chovat košer. Dál budou brát úplatky, létat na dovolenou letadly, porušovat předpisy, protože to prostě tak dělá každý.
Řešením není osvícená diktatura, vláda pevné ruky nebo snad vláda apolitických odborníků. Klíč k vyřešení neduhů naší politické scény je zároveň klíčem k nám samým. Když se každý z nás začne chovat jako gentleman, bude své děti vychovávat k slušnosti a dokáže se ohradit vůči „jalovosti“ některých spoluobčanů nebo institucí, máme šanci, že ono gentlemanství zvítězí i v dnes „jalovém“ parlamentu.
