Barack Obama zdůrazňuje, že již během své senátorské kandidatury v roce 2002 byl proti válce a varoval před „okupací nepředvídatelné délky, neurčených nákladů a nepředvídatelných následků.“ V Kongresu se podle svých slov konzistentně vyjadřoval proti iráckému konfliktu a v lednu 2007 podal legislativní návrh, který počítal se stažením amerických jednotek do března 2008. V září 2007 pak představil plán, jak by ukončil válku jako prezident. „Naše jednotky si počínaly v Iráku skvěle, ale žádné množství amerických vojáků nemůže vyřešit politické neshody v epicentru občanské války cizí země. Proto jsem představil plán, jak nejen zastavit eskalaci této války ale také, jak začít postupné stahování, které by nutilo irácké představitele konečně nalézt politickou shodu a omezit násilnosti,“ řekl k tomu senátor.
Obamův plán upřednostňuje politické řešení před vojenským a spočívá v postupném stahování jednotek, jednu až dvě brigády každý měsíc tak, aby americká armáda odešla ze země během 16 měsíců. V případě, že se Al Kajda pokusí o vytvoření zázemí v Iráku, je Obama připraven k vyslání jednotek, které by provedly cílené útoky na základny teroristů.
Postupné stahování vojáků má také ukázat domácím iráckým představitelům, že nemohou počítat s americkou přítomností navěky. Američané by je měli tlačit k nové dohodě o irácké ústavě a k možnosti federalizace. V tomto procesu by měla hrát důležitou roli OSN.
Pro zajištění politické shody uvnitř země je potřeba také stability a bezpečnostních záruk v celém blízkovýchodním regionu. Obama chce vést „nejagresivnější diplomatickou politiku v novodobých amerických dějinách“ směřovanou vůči iráckým sousedům (a to včetně Sýrie a Iránu), která by vedla k zajištění iráckých hranic, zastavila by vměšování se okolních zemí do iráckých záležitostí, izolovala Al Kajdu a pomohla usmířit sektářské skupiny uvnitř země.
Obama tvrdí, že je americkou „morální a bezpečnostní zodpovědností“ zajistit dostatečnou humanitární pomoc pro téměř 2 miliony iráckých uprchlíků a další 2 miliony vysídlenců uvnitř země.
Hillary Clintonová se snaží akcentovat v otázce Iráku především ráznost, nicméně její plán na mě působil trochu méně koncepčně než ten Obamův. Zatímco Obamovy internetové stránky vás ihned odkáží na šestistránkový dokument řešení irácké otázky, který mimo jiné obsahuje citace předchozích Obamových výroků týkajících se konfliktu již od roku 2002, na stránkách Clintonové podobná přímočarost chybí. Její web se příliš nezmiňuje o předchozích stanoviscích k válce v Iráku a je psaný mnohem více emotivním až agitujícím jazykem.
Není také divu. Senátorka, jež irácký konflikt označuje jako „Bushovu válku“ a která se v současnosti vyjadřuje nesmlouvavě protiválečně, dříve tak kritická nebyla. Hillary Clintonová je jednou z těch senátorů, kteří v říjnu 2002 odsouhlasili Bushův plán na použití síly v Iráku. Právě tento její krok dodnes vzbuzuje značnou kontroverzi a například na stránkách Foreign Policy in Focus se můžeme dočíst, že Clintonová je „křiklavým podporovatelem invaze, který pouze v současnosti oportunisticky začal kritizovat válku a volat po částečném stažení amerických jednotek.“(1) „Pozice senátorky Clintonové se liší jen málo od stanoviska prezidenta Bushe,“ uzavírá autor. (2) Sama Hillary se ke své proválečné horlivosti přiznala v roce 2004, kdy řekla, že svého hlasu nelituje, mrzí ji však „způsob, kterým prezident použil svěřenou autoritu.“
Konkrétní plány Clintonové jsou víceméně stejné jako ty Obamovy: stahování vojsk, zajištění regionu a stabilizace samotného Iráku. Stejně jako Obama počítá se zapojením OSN. Peníze pro Irák chce dávat především konkrétním lidem a to prostřednictvím vládních i nevládních organizací. Clintonová podobně jako Obama je proti „bianco šeku“ za iráckou válku. Na rozdíl od něj ale chce omezit financování iráckých jednotek. To je kontroverzní postup v případě občanské války, kdy je potřeba zajistit dostatečnou sílu právě lokálních autorit. Další demokratický kandidát, senátor Joe Biden, se z tohoto důvodu vyjádřil o Clintonové strategii jako o kontraproduktivní.
Hillary dále ve své kampani slibuje, že „v prvních dnech v úřadu“ zadá svým poradcům úkol zpracovat „životaschopný plán“ strategie stažení vojsk, který by měl být uveden v život do 60 dnů po jejím nástupu do funkce.
Koncepce obou demokratů je alespoň z našeho středoevropského pohledu prakticky totožná. Liší se pouze způsobem svého podání, což však ale není nijak překvapivé zjištění. Potvrzením velké podobnosti strategií obou kandidátů může být fakt, že v době společného působení v Senátu (tedy od února 2005) hlasovali Clintonová s Obamou shodně ve všech klíčových hlasováních tykajících se války v Iráku. Jeden příklad za všechny, v červnu 2006 oba odmítli návrh stanovují přesné datum stažení vojsk a ve stejný den podpořili konkurenční návrh, který sice ke stahování vyzýval, žádný finální termín však neukládal.
Barack Obama má na rozdíl od Clintonové relativní výhodu v tom, že nebyl senátorem v době vypuknutí konfliktu a nebyl tedy nucen zaujmout k ní konkrétní stanovisko. Je pro něj snazší poukazovat na jednotnost svých postojů k irácké válce. Navíc jeho plán se jeví jako ucelenější, propracovanější a méně populistický než strategie jeho konkurentky.
Alespoň v otázce války v Iráku tedy podle mě vítězí Obama 1:0.
