Pamatuji si, když v červnu končila
škola, že jsem byl někde u šedesátky. Šedesát dní do odjezdu
mi připadalo jako věčnost, ale příslib nového dobrodružství
už visel ve vzduchu. Musel jsem chodit každý den do práce, abych
si vydělal nějaké peníze, a v mezičase se pořád něco dělo.
Padesát, čtyřicet, třicet,
dvacet…každý den byl blíž a blíž. A já toho zažíval doma
tolik, že se mi nechtělo pryč. Neustále se něco dělo, takže
jsem neměl čas myslet ani na svůj strach a pochyby.
Nakonec přišel finální odpočet.
Bylo to úplně, jako když jsem v dětství sledoval v televizi
starty raketoplánů. Pět, čtyři, tři, dva…ještě večer před
odjezdem jsem si připadal, jako bych jel jenom na výlet k Frantovi
do vedlejší vesnice- dal jsem si drink a poslouchal hudbu.
Motory mé nervozity se zažehly až v
samém bodě nula…na ruzyňském letišti. Ale když za několik
hodin letadlo prolétlo vrstvou mraků a já z výšky uviděl hradbu
tmavě zelených severských smrků, které se táhly, kam oko
dohlédlo, věděl jsem, že to byla správná volba.
Takže jsem teď v zemi podivně
tichých lidí, kteří šišlají a jejichž jazyku není snadné
rozumět. Jsem tu a rozhodl jsem se, že chci, abyste tu byli se
mnou, alespoň virtuálně. Proto slibuji, že si má klávesnice
neodpočine, dokud nebudu zas zpátky za svými českými Švejky…