On to vlastně černý kůň už dávno není. Pro řadu sympatizantů strany se Martin Bursík stal spíše přítěží. Je mu vyčítáno mnoho- že stranu zavedl do nestabilní vlády ODS, že zaprodal spoustu zelených požadavků v Topolánkově pravicovém kabinetu, že nedokázal udržet jasný a rozhodný postoj partaje v kauze lidovce Jiřího Čunka a především, že neudržel jednotu ve vlastní straně, kde si proti sobě poštval řadu mocných odpůrců.
To všechno je pravda. Martin Bursík zcela jistě udělat řadu chyb, výmluvným důkazem toho je stav, v kterém se dnes Strana zelených nachází. Proč je tedy i přesto škoda, že tento člověk z politiky odchází?
Důvod není v nějaké osobní výjimečnosti Martina Bursíka ale spíše v tom, co představuje. Čeští zelení byli po celou dobu novodobé české historie stranou marginální. Nebylo o nich slyšet, nebyli příliš vidět, jejich preference se pohybovaly (pokud nepočítáme krátké polistopadové období) okolo jednoho až dvou procent. Paradoxně se tak dělo v situaci, kdy česká společnost žila ekologickými tématy. Nebyla to jen kauza dostavby jaderné elektrárny Temelín, na níž udělala kariéru "jihočeská matka" Kuchtová, ale i další témata jako např. nekončící debata o prolomení těžebních limitů v severních Čechách, likvidace dioxinové zátěže v středočeské Spolaně, otázky rekultivace poškozených oblastí severočeských pánví a mnohé další. Česká příroda po 40 letech komunistického drancování trpěla a občané si toho byli vědomi. Proč přesto nevolili Zelené?
Šlo zejména o profil strany. Jestliže zelení měli být silou, která má co nabídnout, museli umět politicky konkurovat zavedeným politickým stranám. Toho však strana rozhádáných podivínů v obnošených svetrech nebyla schopná. Zelení nebyli sto splnit ani základní předpoklad každé úspěšné politické strany- přesvědčit voliče o své důvěryhodnosti a spolehlivosti.
Velmi zajímavou paralelu se současným vývojem strany najdeme v jejích předbursíkovských časech. Tehdy se ekologický aktivista Jakub Patočka pokusil partaj zreformovat a dát ji novou tvář. Přivedl řadu nových a voličsky atraktivních tváří- Ivana Dejmala, Petra Uhla nebo Fedora Gála. Do vedení prosadil svého přítele Jana Beránka. Pod vedením dua Beránek-Patočka získala stran přes 3% ve volbách do Evropského parlamentu, což bylo určité polepšení oproti předchozím volebním výsledkům. Snaha o jednotné vedení však způsobila růst mocenské opozice, která kritizovala udajně příliš direktivní a nedemokratické vedení. A tak se, na podzim 2005, stal novým předsedou Beránkův rival Martin Bursík.
Až Bursíkovi se podařilo dát straně politicky atraktivní háv a přehoupnout se přes psychologickou hranici 5% voličské přízně. Zelení konečně lidi přesvědčili, že nejsou partají ekofanatiků, kteří chtějí společnost vrátit do doby kamenné, ale naopak dokázali, že jsou stranou ochotnou ke kompromisům.
V tomto ohledu byl Martin Bursík skutečně politikem ve správný čas na správném místě. To, co SZ potřebovala, bylo ideologické sklidnění a příklon k centristické politice. A přesně to taky nový předseda přinesl. Nejvíce však zaujal neokoukaným politickým stylem. Zatímco zavedení čeští politici se předháněli v tom, kdo dokáže z položené otázky co nejrychleji vykličkovat, Bursík se vždy snažil odpovědět přímo, s rozvahou, bez emocí a především bez prázdných slibů. Jeho vystupování mnohem víc připomínalo vystupování západoevropských politiků než žargon pohlavárů českých.
Především díky Bursíkovi tak slavili Zelení v roce 2006 triumfální úspěch- stali se první zelenou stranou v postkomunistické Evropě, která se dostala do národního parlamentu.
Stalo se však, co mnozí předpovídali. Strana byla příliš otevřená, dávala neúměrný mocenský prostor svým základním orgánům, místo aby koncentrovala moc (po vzoru ostatních partají) do stranických sekretariátů. A tak začaly postupně vybublávat na povrch osobní spory a neshody. Historie se opakovala- Martin Bursík se najednou ocitl ve stejné situaci jako před lety Patočka s Beránkem. Začalo mu být vytýkáno všechno to, díky čemu přivedl stranu na výsluní- umírněnost, snaha dohodnout se s velkými stranami, politický pragmatismus. Ve skutečnosti však Bursík neměl na výběr. Jinou politiku ani s 6 poslanci dělat nemohl.
Bodem zlomu se stalo to, když Bursík nedokázal před koaličními partnery obhájit zelenou ministryni školství Danu Kuchtovou. Nikdo si dnes už neuvědomuje, že to bylo v době, kdy vládní koalici podlamovala aféra lidoveckého předsedy a kdy důvěra v Topolánkův kabinet rapidně klesala. Bursík tehdy opět udělat jen to, co za dané situace mohl. Podvolil se přání premiéra, vyměnil neoblíbenou ministryni a zabránil tak další eskalaci napětí uvnitř koalice. Zároveň si však znepřátelil mocné křídlo uvnitř strany.
Osud Martina Bursíka tak nakonec byl stejný jako osud jeho politických předchůdců ve SZ. Snažil se stranu zreformovat a sjednotit, ale narazil na zavilý odpor. Stejně jako předsedové před ním začal být obviňován z arogance a nedemokratického vedení. Jak to bylo dál, to už všichni známe.
Nyní si musíme klást otázku- co bude dál? Z historie ostatních Zelených stran v Evropě víme, že roztříštěnost a nejednotnost těchto stran je zcela běžným jevem. Například v Německu, když se Zelení dostali poprvé do parlamentu, prodělali podobné období plné hádek a vzájemné nevraživosti. Dá se říct, že to tak vlastně bylo v pořádku- strana si vyjasnila, jakým směrem se chce nadále ubírat. Ti, co nesouhlasili, odešli. Dnes jsou němečtí Zelení jednou z nejúspěšnějších ekologických stran v Evropě.
Čeští zelení se dnes nacházejí ve stejné situaci jako před lety jejich němečtí kolegové. Dlouhé období hádek a bojů o moc, jež ostatně sahá daleko před bursíkovu éru, víceméně skončilo. Strana se rozdělila na dvě nezávislá uskupení. Voliči už za několik měsíců rozhodnou, které z nich má právo na další existenci. To však zdaleka není důvod k optimismu. Debakl v eurovolbách jasně ukázal míru izolace, ve které se čeští zelení dnes nacházejí.
Pokud chce jedna z frakcí získat v podzimních volbách parlamentní křesla, musí se opět vnitřně sjednotit a znova dokázat to, co se povedlo před třemi lety- musí získat důvěru voličů. A to je důvod, proč je škoda, že Martin Bursík definitivně odchází.
Je nepopiratelné, že udělal v politice řadu chyb a přehmatů, je neodiskutovatelné, že si znepřátelil řadu lidí nejen ve své straně, je pravděpodobné, že dělal až příliš mnoho ústupků. Je ale nad slunce jasné, že to byl právě on, kdo se stal inženýrem zeleného úspěchu v Čechách. Byl to on, kdo dal straně nový, volitelný háv. Dnes odchází na hlavu poražen. A je to škoda, protože nového Bursíka bude česká politika hledat jen obtížně.
