Na začátku musím upozornit, že nejsem sváteční řidič a že jízda na sněhu mi nedělá velké potíže. Vím, co umí udělat smyk a jak i na sebelepší auto působí fyzikální zákony. Zkušenost z Finska mě ale přinutila přemýšlet, zda zákony přírody neplatí jen na jih od šedesáté rovnoběžky.
Představte si takové běžné dopoledne tady v Turku. V noci vydatně sněžilo a mrzlo, ulice jsou pokryté jemnou vrstvčkou štěrku, uježděným sněhovým podkladem a v místech největšího provozu souvislými úseky ledu. Autobus vyjíždějící ze zastávky se zuřivým burácením motoru protáčí zadní kola a skoro stojí na místě. Už vidím svého otce, jak by se při takové podívané pokřižoval a prohlásil, že dneska ho rozhodně na silnici nikdo nedostane.
Kolem zatím prosviští křižovatkou černý sporťák a ladným smykem zatáčí do vedlejší ulice. Na Finy holt přišla zima a to se ze zodpovědných řidičů, kteří v létě úzkostlivě hlídají padesátku, stávají piráti silnic. A zdaleka ne všichni vlastní nové a inteligentní technikou prošpikované vozy. Přesto se tu jezdí skoro bez nehod, bouračku jsem viděl jen jednu a to bylo v létě.
Je to pro mě vlastně tak trošku záhada. Dopátrat se, jací jsou Fini řidiči, není vůbec snadné.
První „certifikát o způsobilosti k řízení“ byl udělen obchodníkovi Yrjö Weilinovi v roce 1907. Na samém počátku automobilismu ve Finsku se takový certifikát pouze osobám, které byly známy jako „střízlivé, řádné a spolehlivé.“ Dnes tři z pěti Finů řídí vlastní vůz. Průkaz dostane každý nad 18 let po absolvování jízd a znalostního testu na zkušební dobu dvou let. V rámci této lhůty nesmí spáchat více než dva přestupky a musí absolvovat dodatečné kurzy jízdy, především na ledu.
Rychlostní limity jsou přísnější než u nás a závisí na ročním období. Co se však týče alkoholu, střízlivost řidiče je naopak vnímána volněji než v Čechách. Dotyčný by samozřejmě neměl nastupovat do vozu po natření bolavých zad francovkou, jak to onehdy učinil náš bývalý ministr zahraničí, jedno malé pivo je ale tolerované (0,5mg/ml).
Finsko se oproti nám může chlubit více než poloviční nehodovostí (na tisíc aut připadly v roce 2004 jen dvě nehody, zatímco v Česku pět). Navíc bezpečnost na silnicích rok od roku narůstá.
Pak je tu stále ten prostý fakt, že za deset minut, co se vracíte zasněženým městem domů, okolo vás profičí v oblaku sněhu několik „ukázněných“ finských řidičů. Máte pocit, že jejich auto musíte nutně najít za první zatáčkou opřené o sněhovou závěj. Zatím jsem však nic takového neviděl a záchranka podle mých přesných statistických záznamů houkala jen jednou. A to třeba zrovna jela k nějakému nešťastníkovi, co zaspal v sauně.
Finové se prostě na ledu a sněhu cítí jako doma. Stejně tak i za volantem- mistr světa v závodech formule 1 Kimi Räikkönen kdysi na otázku reportéra, jaký je to pocit jet 300km/h, odpověděl, že takový normální. Ještě štěstí, že se Kimi nenarodil v Turku…