Dnes ráno jsem se vzbudil do sychravého finského počasí. Za okny fučela meluzína a ostrý jižní vítr vířil oblaka sněhových vloček. Předpověď na internetu hlásí mínus sedmnáct. Vypadá to, že z plánovaného výletu do Nantali, městečka uprostřed pobřežních ostrůvků, alespoň pro dnešek sešlo.
Turku se od mých posledních zápisků dokonale proměnilo. Už od ledna jej halí tlustá, někdy až čtyřiceticentimetrová vrsta sněhu. Řeka Aura je zamrzlá a lidé se po ní prohánějí na běžkách. Na kolo se odváží jen ti největší dobrodruzi a my teplomilní Češi raději jezdíme autobusem.
A tak i dnes, po obvyklém ranním šálku černého čaje a chvilce tupého civění do monitoru, jsem se vydal do toho prapodivného nečasu, na který se z okna krásně kouká, ale když jste v něm a brnění prstů vám čas od času připomíná pomalu se formující omrzliny, pak byste zase nejraději seděli někde v čítárně s horkým hrníčkem kávy po ruce.
Jen co obejdu roh naší ulice, vidím autobus. Tedy autobus, kterým jsem měl jet a který je tou dobou blíže zastávce než já. Se skromností dodávám, že za sprint, který následoval, by se nemuseli stydět mnozí z našich olympioniků. Vypadám tak trošku komicky, jak se řítím zasněženými a namrzlými ulicemi.
Bylo to o prsa, ale autobus jsem nestihl. Něco jsem si zaklel pro sebe a už jsem se smiřoval s tím, že si tak dvacet minut počkám na další čtyřku. V tom na mě někdo za zády volá. Finská slova nedokážu rozluštit, ale postarší pán v sportovním autě na mě mává a naznačuje, že mám nastoupit. Svěřepým výrazem a ještě zuřivějším mácháním rukama, předvádí něco, co má být můj olympionický běh, ale zatím to spíš vypadá jako pes plavající čubičku. Ze své bohaté finské slovní zásoby vytahuji osvědčené „Kiitos“ a už vyrážíme.
Auto se odpichuje a za chvíli nabírá na ledové krustě rychlost alespoň devadesátky. Na chvíli pochybuji, jestli to byl dobrý nápad. Snažím se zaplést hovor na počasí, ale to už je autobus hluboko za námi a děda mě vysazuje na další zastávce. Řidič čtyřky, který mě tak trochu vypekl, s pobaveným úsměvem pozoruje, když ještě mírně zadýchaný nastupuju o dvě zastávky dále.
Až vám někdo bude vykládát, že ve Finsku žijí samí tiší, plaší, asociální podivíni, kteří nejspíš trpní nějakou z forem deprese, nevěřte mu. Je to právě naopak! Za těch pět měsíců tady musím říct, že místní jsou všechno, jen ne to, co se o nich říká. Pravda, nejsou tak zvídaví a družní jako některé jižní národy, ale zase jsou tolerantní, trpěliví a neuvěřitelně otevření. Nikdy by se mi u nás nestalo, že by se se mnou jen tak někdo začal bavit na ulici a nebo že by cizí slečna poslouchala, jak zmateně mluvím do telefonu, a pak mi pomohla najít správnou cestu.
Ono vlastně o nic nešlo, mohl jsem prostě jet dalším autobusem. Musím se vám ale přiznat. Měl jsem ráno takovou nijakou náladu a Finové mi z ní zase dostali. Nikoliv falešnými úsměvy a předstíraným přátelstvím, ale jednoduchým a bezbolestným dobrým skutkem…
