Tak například, kdy naposledy jste v
nějakém větším městě našli košík hub!? Mě se to povedlo
minulý týden. Vyšel jsem několik set metrů z domova a ocitl se v
nefalšovaném severském lesíku plném bělavého mechu, brusinek,
borůvek a především všech možných hub. Procházel jsem se tam
asi dvě hodiny, nasbíral dost hub na pořádnou večeři a vyšel
jsem v jiné čtvrti města přímo u místního supermarketu.
Příroda je tu opravdu na dosah. Každý
den, když cestou do školy přejíždím most přes řeku Auru,
podívám se dolu. Šedivé jílovité vody jsou rozbrázděny
velkými plochými kameny, na nichž se kromě žab vyhřívají
trpěliví rybáři. Před vzdáleným hlukem města je chrání
zelená hradba z rákosí. Pokud se podíváte z mostu přímo dolů
a odmyslíte siluetu města na obzoru a hluk aut na mostě za vámi,
při pohledu na tu malebnou scenérii nebudete chtít uvěřit, že
jste skutečně pořád ještě v civilizaci.
Ale Turku vás nepřekvapí jen
množstvím zeleně, má toho v zásobě spoustu. Překvapením může
být třeba záplava kol a to, že skoro všechno je zde přizpůsobeno
cyklistům. Není se co divit, město leží v téměř dokonale
ploché nížině u moře a před silným větrem je chráněno
systémem ostrůvků a zátok. Téměř každý tu jezdí na kolech,
většinou starých vysloužilých veteránech, podobných těm,
která známe třeba z Amsterodamu nebo Bruselu. Na rozdíl od Dánska
nebo Norska tu ale většina lidí své bezmotorové broučky zamyká,
i když si myslím, že se příliš nekradou.
Když nad tím tak přemýšlím,
vlastnictví kola je tu skoro nutností. Je to dáno další místní
specialitou a další věcí, jež vás v prvních dnech zaskočí-
kamkoliv půjdete, můžete si být jisti jen jednou věcí- je to
daleko. Do obchodu to mám pěšky deset minut, na poštu půl hodiny
a do školy více než hodinu. Turku má totiž sice jen 170 tisíc
obyvatel, ale je roztroušeno na 300 čtverečních kilometrech, což
je více než rozloha Brna.
Opravdové město se vším všudy je
však relativně malý prostor mezi katedrálou a Kauppatori,
hlavním náměstím a dějištěm víkendových trhů. Jen vyjedete
z rušného centra a zamíříte směrem na předměstí, neubráníte
se pocitu, že jste to všechno nechali dávno za sebou. Okolo vás
je víc a víc stromů, občas se silnice ponoří do lesíka nebo se
vine poli. Čím dále jste od urbanisticky strohého a
funkcionalismem otráveného centra, tím víc vidíte malebných
červených nebo bílých dřevěných domků, takových, jež známe
třeba z norského venkova. Bohužel musím dodat, že hned vedle se
tyčí také komíny spaloven odpadu nebo krabice velkých nákupních
center.
Už je to tak, v Turku se prostě mísí
minulost s přítomností, kýč s krásou, příroda s civilizací.
Jsem tu již nějakou dobu, ale na odpověď na otázku, jaké to mé
město vlastně je, si budete muset ještě nějaký čas počkat.
