Finové jsou tichý národ. Souvisí to
s tím, že žijí v rozlehlé zemi, pětkrát větší než naše
republika, ale je zde jen 5 milionů obyvatel. Finové jsou tedy
zvyklí na velké otevřené prostory s minimem lidí, na ulice v
centru měst, kde po ránu nepotkáte živáčka, a na dlouhé
cestování.
Pro Čecha, jenž zrovna dorazil z
ruchu naší malé kotliny, je nepochopitelné, proč v autobuse
všichni sedí tiše, maximálně šeptají. Je mu divné, proč se
místní pohybují téměř bez hlesu a nebo proč z obchodů není
slyšet hudba.
Pobývám v Turku, metropoli
jihozápadního Finska. Město je svou velikostí srovnatelné třeba
s Českými Budějovicemi a fenomén ticha je zde ještě zřetelnější
než v hlavním městě. Před několika dny jsme měli sraz s
přáteli u katedrály v centru města. Měli jsme štěstí, že
se zrovna uvnitř konala svatba.
Řekli byste si, že v kostele muselo být
živo, spousta svatebčanů, možná i hudba a házení mincí. Prostě svatba jako řemen, tak jak má
být. Myslím ale, že všichni mí přátelé, včetně mě, byli
zaskočeni, protože od doby, co ženich s nevěstou opustili dveře
katedrály až do momentu, kdy nastoupili do přistaveného auta, snad
nikdo z přítomných nepromluvil. Jen tak tiše a důstojně sešli
po schodech a jediný zvuk, který bylo slyšet, bylo
hvízdání větru občas přerušované cvakáním fotoaparátů.
Nevím, jestli takhle vypadají všechny
svatby tady, na to jsem ve Finsku příliš krátce, ale myslím si,
že to, co jsme viděli, dobře vyjadřuje podstatu Finů. Jsou to
tiší a za všech okolností diskrétní lidé.
Je tu ale ještě jedna věc, která
Finy vystihuje možná o něco lépe. Kdykoliv budete ve Finsku a
navštívíte místní cukrárnu, určitě nezapomeňte ochutnat tzv.
troll-gott. Je to speciální finské cukroví, kterému se přezdívá
Drákulovy kuličky. Vypadá jako takový malinký žlutozelený
bonbonek . Problémem je, že není vůbec sladký. Naopak, při
prvním ochutnání vám asi vyrazí dech svou kyselou a trpkou
chutí.
Vtip je ale v tom, že čím déle máte
troll-gott v ústech, tím slabší trpkost cítíte a nakonec začnou
být tyto zvláštní bonbony i trochu sladké.
Přestože studuji na švédské
univerzitě a rodilých Finů jsem zatím potkal jako šafránu,
myslím si, že jsou trochu jako ony prazvláštní sladkosti. Na
začátku mírně trpcí a odtažití, ale jakmile se jim dostanete
pod kůži, objevíte, že jsou to milí a zábavní lidé.
Koneckonců Drákulovy kuličky mi hned
zachutnaly…
