Začněme nejdříve tím, čím plastové tašky byly. Především užitečným pomocníkem. Kamkoliv jsme šli, všude se nás ptali: „Chcete na to tašku?“. Jakýkoliv nákup nebyl problém, igelitka byla lehká, snadno skladovatelná, praktická a někdy i hezká, to když se na ní vyjímalo logo „Nike“ nebo „Adidas“. Měli jsme ji rádi, protože byla všude s námi, a protože nám ji všude dali zdarma, nemuseli jsme se o ni vůbec starat. Když se roztrhla, prostě jsme ji vyhodili (v lepším případě do koše) a šli si pro novou.
Ty časy se ale pomalu mění. Už víme, že je dobré recyklovat. Všude kolem nás vyrostly sběrné kontejnery, takže i my tam občas svojí plastovou souputnici hodíme. Slyšeli jsme také o tom, že takové tašce trvá stovky let, než se rozloží, a že některá místa světa jsou plastovým odpadem doslova zavalena. Některé věci jsme ale možná ještě neslyšeli:
Každý den se na světě spotřebuje více než miliarda plastových nákupních tašek. Pro názornost, kdybychom tyto tašky rozdělili mezi všechny Čechy, každý by jich dostal víc než 100. A to už bychom měli doma pěkný svinčík.
Z tohoto množství je však jen malá část recyklována. Podle údajů EPA (U.S. Environmental Protection Agency) se ve Spojených státech v roce 2004 recyklovalo jen 1% všech plastových tašek.
Pakliže nejsou recyklovány, v lepším případě končí tašky na skládkách. Každou hodinu je na skládky svezeno okolo 200 000 kusů tašek. Budování, rozšiřování a údržba takových skládek je však náročná. V USA stojí jejich provoz v průměru 4 miliardy USD. Aniž si to uvědomujeme, platíme tyto prostředky ze svých daní. Navíc náklady na samotnou výrobu a distribuci tašek pochopitelně nenese obchodní řetězec- i když tedy za samotnou igelitku neplatíme, zaplatíme za ni koupí rohlíků.
Pokud se však igelitka nerecykluje, ani není osudem nebo popelářem zaváta na skládku, je její příběh o poznání tragičtější. Polyetylenoví přátelé člověka tvoří 80% celkového objemu odpadků na souši a 90% na moři. Podle zprávy environmentálního programu OSN z roku 2006 na každou čtvereční míli světových oceánů připadá v průměru 46 000 plastových částic.
Plavoucí igelitový svinčík se pak stává potravou mořských živočichů, zejména ptáků. Některé zprávy uvádějí, že v důsledku plastového znečištění moří umře ročně 1 000 000 mořských ptáků a asi 100 000 dalších mořských živočichů.
To je však jenom suchá statistika, která hlavou projde stejně rychle jako zpráva z večerních novin a pak stejně rychle odlétne. Pozoruji to sám na sobě. Jezdíme nakupovat jen jednou týdně a děláme tedy velký rodinný nákup. Jen málokdy si s sebou vezmeme sáčky z minulých nákupů, natož nějaké plátěné tašky (ty se ostatně v naší rodině téměř nevyskytují). Jistě, zaregistrovali jsme novou ekologickou (rozuměj plátěnou) tašku, kterou nabízí Tesco. Říkali jsme si, že to je dobrý nápad, a chvíli snad i nad její koupí přemýšleli, nicméně pak zvítězila pohodlnost a staré dobré návyky. Vždyť bychom si těch tašek museli koupit alespoň pět, aby se do nich náš nedělní nákup vešel. A pak, určitě bychom je museli po několika nákupech čistit a prát a taky by zabírali v kufru o trochu víc místa. Proč tedy utrácet peníze, když u pokladen mají igeliťáky zdarma? Staré dobré pytlíky, které jsou praktické, nedají se zapomenout doma a když se ušpiní, vyhodí se. A my je přece svědomitě recyklujeme.
Tady je kámen úrazu. Lidi nepřesvědčíte důkazy o závažných důsledcích plastového zamoření na životní prostředí, ani je nenadchnete nabízením drahých ekologických alternativ. Jakkoliv jsou tyto věci užitečné a jsou důležitým prostředkem k ekologické osvětě, lidé budou vždy dělat především to, co je pro ně z krátkodobého hlediska nejvýhodnější. Je naivní si myslet, že budu při nakupování v Tescu myslet na mořskou želvu, která si mojí igelitku náhodou splete s medúzou, pozře ji a zemře.
Abyste mě přiměli nakupovat ekologicky, musíte pro mě ekologické nákupy udělat výhodnými. Jakmile budu muset v obchodě za každou igelitku zaplatit pět korun, raději si vezmu nějaké staré pytlíky z domova a nebo si rovnou koupím „ekotašku“.
Proto si myslím, že směr, kterým se svět postupně odhodlává vydat (tedy cestou omezení a zdanění), je šancí, jak říct polyetylenovému výtvoru definitivně sbohem.
