O pár dní později mi došel zašifrovaný vzkaz: „AVYV DCXYMPV,GFMZ WQ I GCNCHCH I WQPBCH CH NFMBL IQ IQYHFCHGVU.“ S pomocí přiloženého návodu jsem byl schopen si jej po několika minutách přeložit- MILÍ POKLADI, SRAZ JE V SOBOTU V JEDNU U BRÁNY VE VELTRUSÍCH. Začal jsem se vracet do dob dětských her na piráty a odpověděl stejně šifrovaně, že dorazím. Hra na doktora Watsona a Sherlocka Holmese, to mě bude bavit.
Ten den nám počasí přálo, dalo by se říct, že byl skutečně první jarní den. Cesta do Veltrus byla příjemným zážitkem, až na to, že jsem hned zkraje musel měnit duši. Sešli jsme se u brány do rozlehlého parku přesně, jak bylo dohodnuto. Nutno říct, že jsem po tom slibném začátku očekával trochu víc mystiky a tajemna.
„Ty to neznáš?,“ podivovali se kamarádi, „ říká se tomu geocaching.“
Geo-co? O ničem takovém jsem nikdy neslyšel. Málem jsem uvěřil tomu, že tu budeme hledat zapomenuté cennosti dávných dob a ono se z toho vyklube tohle. To bude zas nějaká pitomost.
„Prostě je skupina lidí, kteří různě po světě umísťují malé krabičky s nějakými drobnostmi. Na internet pak dávají souřadnice míst, kde jsou krabičky schovány. Ty je pak GPSkou hledáš. Když poklad, neboli cache, najdeš, zapíšeš se do přiloženého seznamu nálezců a můžeš si odsud nějakou drobnůstku vzít nebo tam něco přidat.“
Ve veltruském parku je prý podobných cachí spousta a dokonce jsou vždycky umístěny u nějaké památky, takže vlastně nebudeme souřadnice ani potřebovat.
První z pokladů měl být umístěn přímo u zámku- u prostředního ze tří dubů, tak zněla nápověda, kterou si ke každé cachi můžete zjistit na internetu. Laďka, vůdce naší hledačské skupiny, směřovala s naprostou neomylností k hustému keři obrůstajícímu vykotlaný kořen. Zanořila se do houští tak, že v něm skoro zmizela, ale nic nenašla. Pak šibalsky pokukovala po rodince, která seděla nedaleko. Byla přesvědčená, že poklad mají oni, ale nechtějí ho tam vrátit, dokud jsme poblíž. První pokus se tedy nezdařil. Nicméně štěstí přeje odhodlaným.
Zpočátku jsem nevěřil, že by ještě někdo jiný kromě nás v parku poklady hledal. Ale musel jsem záhy připustit svůj omyl. Hned u druhého pokladu nás totiž předběhl mladík s fotoaparátem, který když nás uviděl přijíždět, pohotově sebral poklad a pelášil pryč. Naštěstí jeho počáteční výhoda byla smazána rychlostí našich kol a tak jsme se k dalšímu cachi dostali dřív než on. Napotřetí nám tedy štěstí přálo. U pavilonku na okraji parku jsme skutečně našli malou plastikovou krabičku obsahující umělého dinosaura, audiokazetu, balíček pogů a další zbytečnosti. V listině nálezců jsme se dočetli, že poslední objevení pokladu se událo jen půl hodiny před námi. A bylo už asi sedmé toho dne!
Postupně jsem začal mít stejný pocit jako Laďka, že každý druhý návštěvník parku nenasává atmosféru krásného jarního dne, ale že spíše v kapse schovává svoji gps navigaci a kouká, kde by našel další poklad. Precizní však nebyli jenom hledači, ale i samotní tvůrci. Nevěřil jsem vlastním očím, když jeden z pokladů byl umístěn ve vybetonované přihrádce.
Ten den jsme skrýší našli několik a rozhodně jsme se nenudili. Když nad tím tak přemýšlím, nedovedu si představit lepší nápad na rodinný výlet s malým dítětem. Každý prcek má přece touhu schovávat poklady a jiné zase objevovat. Navíc cache se většinou umísťují na zajímavá místa, takže vaše dítko si může hrát na piráta zatímco vy budete třeba obdivovat barokní zámek. A nemyslete si, že k tomu abyste se dostali do zajetí geocachingu, musíte vyrazit právě do Veltrus. Jen v Česku je prý umístěno na 6000 pokladů, ale jde o celosvětový fenomén, takže nudit se nebudete ani na dovolené ve Francii.
více k fenoménu na www.geocaching.com
