Abychom lépe pochopili názory arizonského senátora Johna McCaina, musíme se vydat na krátkou exkurzi jeho dlouhým a nevšedním životem. Když se 29. srpna 1936 v Panamě narodil, nic nenasvědčovalo tomu, že bude jednou politikem. Rodina měla dlouhou vojenskou historii, jeho děda i otec sloužili v námořnictvu, a tak i John vystudoval námořní akademii v Annapolisu a stal se pilotem. Po vypuknutí vietnamské války se dobrovolně přihlásil do služby a zažil mnoho krizových momentů. Dvakrát se svým letadlem havaroval, při druhé havárii byl zajat Vietnamci. Pět a půl roku pak strávil v nejrůznějších zajateckých táborech, tři a půl roku z toho na samotce. Byl opakovaně bit a mučen. Propuštěn byl až v březnu 1973 s ostatními americkými zajatci, když ve Vietnamu vešlo v platnost příměří. Paradoxně tak John McCain vděčí za své přežití a za svou svobodu americké prohře ve válce. Po svém návratu domů se McCain opět přihlásil do námořnictva, jeho zranění mu však bránila v řádném výkonu služby. Z armády definitivně odešel roku 1981.
To už měl ale našlápnuto na politickou kariéru a v roce 1986 byl zvolen senátorem za Arizonu. McCain se profiloval jako pravicově konzervativní politik blízký Ronaldu Reaganovi. I přes některé skandály jeho popularita vydržela a McCain byl do Senátu zvolen ještě třikrát, vždy s drtivou převahou hlasů. V primárkách v roce 1999 vážně konkuroval budoucímu prezidentovi Georgi Bushovi, nicméně na prezidentské křeslo nedosáhl.
John McCain se vždy vyjadřoval pro válku v Iráku a jako senátor hlasoval v roce 2002 pro vojenskou intervenci. Stejně jako další (mezi nimi i Hillary Clintonová) hlasoval pro autorizaci použití síly aniž by četl souhrnnou zpravodajskou zprávu o Iráku, která mj. obsahovala klíčové informace o zbraních hromadného ničení. „Nečetl jsem ten dokument. Dostal jsem stovky shrnutí, stovky hodin jsem studoval pozadí problému,“ řekl k tomu McCain v červnu tohoto roku. Washington Post přinesl v roce 2004 informaci, že souhrnnou zprávu četlo před hlasováním jen šest senátorů, což je vzhledem k závažnosti jejich rozhodnutí a k důležitosti informací ve zprávě obsažených velmi tristní.
Od počátku irácké války byl McCain zastáncem tvrdého a klasicky vedeného konfliktu. Již v listopadu 2003, v prvním roce intervence, ostře kritizoval Bushovu administrativu za nedostatek vojáků. Řekl, že USA by měly vyslat alespoň dalších 15 000 vojáků jinak riskují „nejvážnější porážku na globální scéně od dob Vietnamu.“ Podobná prohlášení vydával i v následujících letech. John McCain tvrdí, že řada amerických neúspěchů v Iráku byla způsobena právě nedostatečným množstvím ozbrojených sil.
Základním předpokladem senátorovy irácké strategie je tedy vyslání dalších sil. Tvrdí, že vojenská přítomnost je nezbytná, pokud chceme dosáhnout dlouhodobého výsledku. Od posílení kontingentu v Iráku si McCain slibuje vyřešení většiny současných problémů- zvýšení bezpečnosti, ukončení sektářského násilí, zničení nepřátelských základen Al Kajdy nebo vycvičení irácké armády.
McCain kritizuje současné rozložení vojska, které se soustřeďuje do jednotlivých vojenských základem, z nichž podniká výpady proti povstalcům. Říká, že taková strategie je velmi náročná, mnohem výhodnější by bylo více se rozprostřít a zajistit místo dříve, než ho dobudou povstalci, ne naopak. Pouze redukcí násilí je možné nastartovat blahodárné politické změny.
Na územích, kde se podle nové strategie podaří vybudovat bezpečné zóny, je nutné začít okamžitě s ekonomickou obnovou. „Všichni Iráčané musí mít možnost hledět do budoucnosti, která jim zaručí rostoucí bezpečnost a prosperitu zaštítěnou kompetentní, reprezentativní vládou bez korupce a sektářských střetů,“ píše se v McCainově programu.
Stěžejním předpokladem k budoucímu stažení vojsk je vycvičení a posílení irácké armády a policie. Příliš brzké stažení by přivedlo zemi do občanské války, vydalo jí napospas mocenským zájmům jejích sousedů a neúměrně posílilo Al-Kajdu, což by „torpédovalo americkou bezpečnostní politiku.“
Důležitou strategií je také agresivnější diplomacie směrem k Sýrii a Iránu, které nejvíce ovlivňují dění v Iráku. Svou roli by mělo hrát jak mezinárodní společenství, tak Spojené státy, které by měly skrze upevnění svých pozic v regionu ukázat okolním zemím, že jejich odhodlání chránit své jednotky i Irák je pevné.
Sebelepší vojenská strategie však přijde na zmar, pokud budoucí prezident nevyhraje „domácí frontu“. McCain tvrdí, že chce Američanům říkat raději nepříjemnou pravdu než je chlácholit planými sliby. Důležité prý je konečně odhalit, co je ve hře. „Válka v Iráku je na rozcestí a budoucnost celého regionu je v sázce – oblasti, která zplodila teroristy z 11. září a kde se nachází velká část světových zdrojů energie. Úspěch je nezbytný k dosažení míru v oblasti, zatímco prohra by vystavila USA bezpečnostním hrozbám po celé generace. Porážka by vedla k většímu násilí v Iráku, významně by posílila Irán, podlomila by americké spojence jako třeba Izrael, vedla by k širšímu konfliktu, zapříčinila by vytvoření bezpečného přístavu pro teroristy v samém srdci Blízkého východu a vážně by poškodila americkou důvěryhodnost po celém světě.“
Demokratické plány na postupné stahování jednotek jsou podle něj strategickou chybou: „Nikdy jsem neslyšel o žádném stažení nebo redukci vojenské přítomnosti jako o vítězné strategii. Faktem je, že vyhráváme. To je věc, kterou si Demokraté nikdy nepřipustí. A já samozřejmě říkám, že to je recept na neúspěch. Historie nás učí, že když oznámíme stažení, prohrajeme a budeme čelit katastrofickým následkům.“
John McCain si velmi zakládá na své image vietnamského veterána a dá se říci, že na ní vybudoval celou svou kampaň. Američané rádi poslouchají příběh o hrdinovi věrně sloužícímu své vlasti, který jako by byl vystřižen z dobrodružného románu. Paradoxem však je, že McCain ani třicet pět let od konce vietnamské války svou uniformu nesundal. V jeho názorech je cítit ráznost, odvážnost a zásadovost správného vojáka, není to typ člověka, který by se bál přinášet oběti. Svět se však změnil a jen síla zbraní problémy nevyřeší.
Je tedy na místě se ptát, co by znamenala volba Johna McCaina prezidentem Spojených států. Zejména pokračování ve stávající Bushově válečné linii okořeněné většími výdaji na armádu a možná i většími ztrátami na životech. Senátorova irácká vize nepřináší žádný zásadní obrat, je spíše vylepšením vize současné. Otázkou zůstává, zda tato radikální a militantní koncepce dokáže oslovit dostatek voličů i po 4 letech vyčerpávající války…
